O nás

Architektonický ateliér AND vznikl už v roce 1991 a na svém kontě má řadu staveb, které zcela jistě znáte. Mimo džungle nemocničních chodeb navrhovali i pavilon indonéské džungle v pražské zoo, unikátní stavbu nejen v kontextu České republiky, ale celé Evropy.

AND architektonický ateliér je na světě déle než Česká republika. Jak vypadaly vaše architektonické začátky a kam jste se za téměř 30 let existence posunuli?

Pavel Ullmann: Architektura je dovednost, stejně jako například tenis. Nenaučíte se ho hrát jen tím, že o něm budete číst. Učíte se tím, že jej budete hrát a časem se zdokonalíte. V devadesátých letech se hodně stavělo a my byli v práci skoro pořád. Ať už jsme jezdili po stavbách nebo hodiny a hodiny řešili detaily návrhů. Takto jsme se ten náš tenis naučili. Mnoho nám také dala spolupráce se skvělými odborníky, ať už to byli klienti, poradci, mentoři nebo spolupracovníci. Začátkem milénia jsme pak přivítali nové mladé kolegy, kteří byli plní elánu a svěžích myšlenek. Dnes už některým z nás navrhování nestačí, a tak učíme na vysokých školách, abychom to, co jsme se za ty léta naučili, mohli předat dál.

Kolik vás teď v týmu je? Pracujete všichni společně, nebo jste každý expert na něco jiného?

Josef Klika: Je nás nyní devět, a to napříč věkovými kategoriemi. Je skvělé, že jsme každý jiný. Hodně nám záleží na týmové spolupráci. Když něco navrhujeme, scházíme se vždycky všichni a dlouze probíráme jednotlivé aspekty návrhu.

Váš ateliér dává důraz na spojení přírody, zvířat, kultur a člověka. To zní skoro jako vyšší poslání. Co vás vedlo k tomuto zaměření?

PU: Vše to začalo u nemocnic. Pár jsme jich navrhli a postavili. Tím jsme získali praktické zkušenosti i s plánováním celých nemocničních areálů. Dál se nám do toho přidalo pár parků, pak i jeden psí útulek. Jednoho dne pak pražská zoo potřebovala na projekt někoho, kdo má zkušenosti s krajinářskými projekty a zemědělskými stavbami pro zvířata. Tak to všechno začalo. Zoo je úžasná kulturní instituce, která tyto věci spojuje a nás baví, že toho můžeme být součástí.

Mezi vaše projekty se řadí různé expozice a pavilony v zoo Praha či Brno, zahrady Kuksu, spousta městských parků, návštěvnická centra národního parku Šumava nebo evropsky významné lokality Želivka. Na který projekt vzpomínáte v ateliéru nejraději a který byl největší výzvou?

PU: Nejsložitější stavba, na které jsme kdy pracovali, byla bezesporu Indonéská džungle, která je zároveň jednou z nejvýznamnějších staveb České republiky za posledních 30 let. A kterou máme nejraději? Každý z nás by asi řekl nějakou jinou stavbu, na které se podílel. Vždyť od prvních skic po otevření pavilonu nebo návštěvnického střediska strávíte s prací na projektu a při výstavbě kolem pěti let svého života.

Kromě velkých zakázek, jako například již zmiňovaná Indonéská džungle nebo Údolí slonů v pražské zoo, projektujete i rodinné vily.  Dá se zkušenost ze stavby domova pro orangutany vůbec nějak přenést na stavbu rodinných obydlí?

JK: Samozřejmě, je to úplně totéž (smích). Ale bez legrace, architektonické postupy jsou obdobné. Zvířata nás dokonce mohou v mnohém poučit, protože je u nich třeba soustředit se na skutečně podstatné, nikoli formální náležitosti. Příroda se neřídí vyhláškami ani designovými styly.

Vaše návštěvnická centra, například národního parku Šumava v Srní, pomáhají vytvořit prostor pro vzdělávání široké veřejnosti a přibližují tak českou krajinu lidem. Jak vnímáte české enviromentální problémy jako architekti? Snažíte se ve svých projektech zohlednit udržitelnost?

PU: My rozumíme pojmu udržitelnost jako péči, respektu a smyslu věcí. U staveb i lidí. Když něco nebo někoho zanedbáváte, stavba nebo spolupráce se stane neudržitelnou. Příroda je nádherná, zaslouží si respekt, a je o ni třeba pečovat. Architektura musí mít řád a smysl. A příroda plus architektura, to je životní prostředí nás všech.